Jsem špatná máma?

“A jak si to představuješ? Jedna nebo dvě noci?” zeptala se mě před dvěma týdny kamarádka, se kterou jsem plánovaly po dlouhé době vyrazit zase za turistickým dobrodružstvím.

“To chce aspoň dvě! Hele ale ať je to hodně nature a žádnej penzionek jo?” směju se.

“Takže berem stan a spacáky a jedeme na Šumavu,” rozčísne to.

A já už teď cítím to chvění, že zase obujeme pohorky, naložíme plnou polní a vyrazíme do přírody. 

Začaly jsme takhle spolu vyrážet až po skončení vejšky, předtím, než se nám narodily děti. Jana byla už zkušená turistka, měla za sebou přechody několika evropských pohoří a mě hrozně bavilo poslouchat její vyprávění. Jak vyrazili s partou na Balkán s mizernou turistickou výbavou, jak si několikrát sáhli na dno svých sil, jak museli utíkat před divokými psy. A tak když navrhla, že mě vezme na dva dny do Krkonoš a vyšlápnem si Sněžku, neváhala jsem. 

Na nohách obyčejné tenisky, na sobě džíny a s sebou igelitovou pláštěnku. Celý výlet nám propršel a v botách jsem měla rybník. Majitel chaty nám nezatopil a oblečení do rána neuschlo. Zkřehlými prsty jsem si oblíkala mokré ponožky a obouvala promáčené boty. Na Sněžce nebylo vidět na krok, ale vůbec mi nevadilo, že se nepokochám výhledem po okolí. Spiklenecky jsme na sebe mrkali s pár dalšími lidmi, kteří si to v tom nečase taky vyšlápli. Ten pocit byl opojný. Věděla jsem, že tohle chci prostě zase zažít.

Následovaly několikrát Alpy, Krušné hory, Jizerky, Jeseníky, Brdy,.. Hory, kopce, lesy a čistá hlava při chůzi mi učarovaly. Párkrát to bylo o fous! Třeba když se proti nám v Totes Gebirge rozběhl rozzuřený býk. Utekly jsme mu, ale tři hodiny jsem pak nebyla schopná ani promluvit.

Nebo když jsme na podzim vystoupaly přes tisíc metrů převýšení v Hagengebirge. Dole bylo babí léto a nahoře deset centimetrů sněhu. Na horu začala padat tma a jediná chata, která tam stála, byla oficiálně zavřená. Naštěstí nám její majitelka otevřela a nabídla nocleh a gulášovou polívku. Tu nejlepší, jakou jsem v životě jedla!

Často to byl také boj s vlastní myslí. V Totes jsme kvůli špatnému značení šly několik hodin už na pokraji sil a bez vody. Vztek, zoufalství, bolest, žízeň a chuť se na to vykašlat. „Ale copak to jde? Kecneš si tu na zem a řekneš, že už nemůžeš a nikam se nehneš?“ domlouvala jsem svému vyčerpanému Já. „A co potom? Budeš čekat, že tě někdo zachrání?“

Nejintenzivnější zážitek byly pro mě norské Rondane a Jotunheimen. Do Norska jsme letěli ještě s kamarádem a z Oslo do hor jsme se přesouvali stopem. To už jsem měla kvalitní pohorky i pláštěnku a merino triko (jedno!), v kterém jsem odchodila celý trek. Strávili jsme tam skoro dva týdny. Nezapomenutelné!

Život se smrskne do chůze, jídla a spánku a přitom ho cítíte s takovou intenzitou, jaká se těžko popisuje. Šli jsme denně i dvanáct hodin, než jsme si uvědomili, že je noc a slunce nezapadá. Stan jsme stavěli na těch nejkrásnějších místech, jaká si člověk může představit. K snídani ovesnou kaši, cestou si ukrojit ze sobího salámu, k večeři rýže a sójové nudličky na vařiči.

Výstup na nejvyšší horu Skandinávie Galdhøpiggen si budu pamatovat navždy. Stoupalo se v podstatě celou cestu po kamenech, čím víc jsme se blížili k vrcholu, tím víc se objevoval po straně úchvatný ledovec. Bylo vedro a slunce pálilo tak, že jsem měla chuť se v tom sněhu vykoupat. Na vrcholu zasloužené pivo a nádherné výhledy a po sestupu asi šestnáct hodin spánku.

Domů jsem se vrátila o čtyři kila lehčí, lehce smradlavá, s dredy místo vlasů. Sprcha a voňavá postel mi přišly jako luxus. Chvíli mi trvalo, než jsem znovu přivykla každodennímu vstávání do práce a hodinám prosezeným v kanceláři. Stýskalo se mi po průzračných jezerech a nocích ve spacáku.

Rok na to už jsem v náručí chovala svou první dceru a sžívala se s novou životní rolí. Byla jsem šťastná, že všechno dobře dopadlo, že mám zdravou holčičku a vedle sebe milujícího muže, ale přesto mě občas přepadl smutek a stesk po minulém životě. Po dobrodružství, po samotě, po MNĚ.

Měla jsem pocit, že jsem najednou někdo jiný. Jsem teď především MATKA a pro tu holku, kterou jsem bývala, tu není místo. A že takhle už to bude napořád. Že z kolotoče přebalování, krmení, uspávání, dětských říkadel a komínů z kostek už nikdy nevystoupím. Ze začátku bylo těžké urvat si i jen hodinku pro sebe, představa víkendu (natož týdne!) na horách pro mě byla nedostižná jako turistický let do vesmíru.

Moje blízké kamarádky byly ještě bezdětné, a tak jsem ani neměla s kým tyto pocity sdílet. Styděla jsem se za ně. Jsem špatná máma, když se mi stýská po životě bez dítěte? Rouhám se?

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se ve svém nové životní etapě zabydlela, než jsem se našla jako máma, žena i ta dobrodružná holka. Než jsem si uvědomila, že jsem všechno dohromady. Že se všechna tato mé JÁ prostupují. Že jako máma, která si plní své potřeby a sny, jsem pro svoje děti tou nejlepší mámou. 

Holky povyrostly a i když jsou pořád malé, už mě nepotřebují dvacet čtyři hodin denně. Těší se na čas, který stráví samy s tátou nebo prarodiči. Vědí, že se jim vrátím a nesmutní. Jsou zvědavé na vyprávění a drobné dárečky od cesty.

“A mami, vy jste spaly s tetou ve stanu, když byla bouřka? Nebála ses?” ptají se, když jim ukazuju fotky ze Šumavy. 

“No trošku jsem se bála,” přiznávám. 

Ale už teď spřádám plány na další výlet. Těším se na čas strávený s kámoškou i sama se sebou, na přírodu, na vodu ze studánky a borůvky u cesty. Na vykročení z komfortu. Na to, že se vrátím spokojená, odpočatá a šťastná. A to moje holky ocení nejvíc! ;-)