Váš domov není v hlavě, ale v pánevním dnu. Jak se v něm cítíte?

Už několik týdnů cítím, že bych potřebovala načerpat energii. Že se vydávám jako lektorka, maminka, žena v domácnosti i začínající podnikatelka a moc nemám kde brát. Vnímám, že potřebuju nějaký čas sama pro sebe, uvědomit si, jak se cítím, jak mi je, co si moje tělo žádá, co mu chybí. Většinou totiž přemýšlím hlavně nad tím, co potřebují moje děti nebo klientky. ;-) 

Během té doby se mi několikrát stalo, že mi přišla do cesty zmínka o Renatě Sahani a její Škole pánevního dna, až jsem si vyhledala její stránky a přihlásila se na workshop. Cítila jsem, že mi právě tohle udělá dobře. Den, který strávím sama se sebou, s pozorností soustředěnou jen na sebe a své tělo.

“Proč jste dnes tady, milé ženy? Čím jsem si vás přitáhla?” byla její první otázka v příjemném prostředí Tyršova domu na Kampě. 

Skoro mi spadla brada. Jako by to věděla…

Tři roviny pánevního dna

Po úvodním seznámení začínáme anatomií. Renata je fyzioterapeutka, ale jak sama říká, chladné anatomické nákresy a modely pánevního dna se jí moc nelíbí. A tak si s sebou přinesla ilustrace vytvořené na zakázku malířkou, které zobrazují pánevní dno jako rozvíjející se květinu a pánev jako mísu s ovocem. Jablko jako močový měchýř je vepředu, hruška jako děloha uprostřed a banán jako tlusté střevo vzadu. Najednou si to umím líp představit a taky si to teď konečně pamatuju.

Jako lektorka mám fyzickou rovinu pánevního dna celkem zmáknutou. Vím, jak vypadá, kde přesně je umístěno, znám všechny jeho vrstvy, vím, jak se zapojuje do svalových řetězců a hlubokého stabilizačního systému. Ale to je jen jedna rovina ze tří, které jsou stavebním kamenem Renatiny metody. Ještě je tu rovina emoční a energetická.

“Emoce nejsou myšlenky v hlavě. Jsou to pocity uložené v našem těle. To, co a jak cítíme, se promítá do našeho držení těla, do stavu našeho pánevního dna. Náš domov je v pánvi. Nikoli v hlavě. Potřebujete odpojit hlavu a spojit se s vaším pánevním dnem,” pokračuje Renata a vybízí nás, abychom si zatelefonovaly do svého středu.

Cože? Jak jako zatelefonovaly? Jakože „haló haló, je někdo doma?“ Jestli vám to na první dobrou přijde podivné, tak se nedivím, taky jsem se cukala. Ale přesvědčil mě argument, že svaly, které necítíme, na které si neuděláme čas, prostě cvičit nebudou. Potřebujeme je vnímat a abychom je vnímaly, potřebujeme je oslovovat.

Psychosomatika se už dávno nepovažuje za nějakou alternativu v přístupu ke zdraví, ostatně to na sobě cítíme všichni. Stačí, abychom byli ve stresu a celí se stáhneme, zabalíme, nahrbíme. Někdo je dokonce v takovém stresu, že má “staženej zadek”. Ne obrazně, ale doslova! A jak se asi má takové stažené pánevní dno? Jak se mu daří podpírat všechny pánevní orgány, jak se mu dýchá?

Nadechněte se do kalhotek

Ano, pánevní dno potřebuje dýchat! A když si to uvědomíte a na vlastním těle vyzkoušíte, zjistíte, že je to prostě pecka! Ta volnost, to teplo a energie, která se zvedá z pánve a stoupá nahoru do hrudníku… V jednu chvíli se mi malinko zamotala hlava, ale příjemně, jako bych vypila sklenku vína. :-)

A tak se učíme “dýchat dvě květiny” (což jsou bránice a pánevní dno), aktivovat všechny tři vrstvy pánevního dna postupně a potom dohromady, zkoušíme různé techniky na uvolňování i bioenergetická cvičení, která pomáhají čerpat do našeho těla energii.

Podnikáme výlet do historie našeho pánevního dna, ptáme se samy sebe, co všechno s námi už prožilo a jak na to reagovalo. Nejsou to jenom těhotenství, porody, nástřihy, ale také gynekologická vyšetření nebo zákroky, sexuální zážitky, všechno to hezké i nepříjemné nebo bolestivé je v našem pánevním dnu uloženo. 

Většinu svého života (celých 30 let) jsem o svém pánevním dnu vpodstatě nevěděla. Poprvé jsem si ho uvědomila až v těhotenství, kdy jsem začala cítit ten velký tlak, se kterým jsem vlastně nedokázala nijak pracovat. Od svého pánevního dna jsem byla odpojená, možná proto mě nedokázalo podepřít tak, jak bych potřebovala a skončila jsem s hrozbou předčasného porodu na rizikovém. A možná proto také skončil můj první porod akutním císařským řezem a na dlouho ve mně zanechal pocit selhání. Teď už chápu, že jinak to ani dopadnout nemohlo, protože: jak můžete uvolnit svaly, které nevnímáte?

Jak se se mnou máš, moje pánevní dno?

Díkybohu za tento zážitek, který mě přivedl k rozhodnutí začít se o své tělo zajímat, naslouchat jeho potřebám, neignorovat signály, které ke mně vysílá, snažit se mu porozumět. I proto byl druhý porod za odměnu – přirozený, plynulý, rychlý a ve srovnání s porodem prvním téměř bezbolestný. Není v tom nic ezoterického nebo nadpozemského, je to jen vědomí vlastní síly pramenící z poznání svého těla. Toho, jak potřebuje dýchat, jak se potřebuje pohybovat, kde potřebuje podpořit a kde uvolnit. Je to tak u porodu, je to tak v každodenním životě. 

Takže my se teď s mým pánevním dnem máme celkem dobře. Už se známe, víme co od sebe čekat. Když jsem rok po druhém porodu chtěla ke cvičení přidat běh a zjistila, že by to bylo leda na plínku, dala jsem mu ještě čas a raději chodila na dlouhé kopcovité procházky. Teď už je to s běháním v suchu.

Co se týče těch emocí, to se mnou musíš mít zase trpělivost ty, moje pánevní dno. Já vím, že ti je tam občas tlačím jednu za druhou a ještě bych je nejraději přikryla pěkně pokličkou, aby nevypluly na povrch, ale i na tom se snažím pracovat. ;) A workshop Tajemství pánevního dna byl dalším krůčkem na této cestě.

A jak se má vaše pánevní dno? Jak ho vnímáte? Je stažené nebo povolené? Pokud jste těhotná, cítíte v něm oporu? Pokud jste po porodu (jakkoliv dlouho), co ve své pánvi cítíte? Netrápí vás inkontinence? Úbytek sexuální nebo celkově životní energie? Stojí za to se zeptat a stojí za to o svůj domov v pánvi a v našem těle pečovat.

Mé klientky, které ke mně chodí po porodu cvičit, přicházejí už s chutí pečovat o své tělo, vědí, že jim to pomáhá a dělá dobře. Ale občas si přečtu někde v diskuzi nebo zaslechnu na hřišti, že „to zas tak nevadí, když si semtam cvrnknu do kalhotek. Hlavně, že mám zdravé dítě a porod jsme oba přežily. Chuť na sex? Tak to nemám vůbec, ale to je přece normální.“

Přemýšlela jsem nad tím, jestli to ženám opravdu nevadí, a myslím, že za tím bude trošku něco jiného. Možná si myslí, že se s tím zkrátka musí smířit, že je pozdě na to něco měnit. Pokud si to myslíte i vy, tak vězte, že není. NIKDY! A to je skvělá zpráva ne? :-)

Pokud se chcete dozvědět více o tom, jak na silné a pružné pánevní dno v těhotenství a po porodu, přejděte na tento článek.