Moje milá dulo,…

Dnes jsou to přesně čtyři roky, co se nám narodila druhá holčička. A já na to strašně ráda vzpomínám. Byl to krásný, hojivý porod a protože pozitivních porodních příběhů není nikdy dost, ráda bych se o něj s vámi podělila prostřednictvím emailu, který jsem napsala své dule. Tak tedy:

Moje milá dulo, 

ty víš, jak strašně jsem si přála prožít přirozený porod. Zahojit se po prvním porodu, který ve mně přes všechna racionální vysvětlení zanechal na dlouho pocit selhání a zklamání a kromě jizvy po císařském řezu také šrámy na duši. Jak moc jsem toužila zažít na vlastní kůži, jak mým tělem postupuje nový život ke svému zrození, pomoci mu v té cestě a nechat si pomoci od něj, uvidět ho hned na vlastní oči a smět si k němu přivonět a pohladit ho.

Chtěla jsem tomuto vysněnému zážitku jít co nejvíc naproti, a tak jsem tě poměrně brzy oslovila. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděla, jsem si byla jistá, že chci mít po svém boku tebe. Vyzařoval z tebe klid a vnitřní síla, které jsi přenášela i na mě. Věděla jsem, že vaginální porod po první sekci nebude rozhodně nic samozřejmého a že si ho budu muset tak trochu vybojovat.

Pravidelně jsem cvičila Pilates a jógu, pracovala s pánevním dnem, odpočívala při dechových a relaxačních cvičeních. Soustředila jsem se především na svoji mysl, přemýšlela jsem o porodu jen pozitivně. Když se přece jen objevila nějaká pochybnost, vždycky jsi mi ji pomohla rozptýlit. Ke konci těhotenství jsem si pořád dokola četla všechny ty krásné porodní příběhy na tvém webu a říkala si, že to tak prostě taky budu mít. Zkrátka jsem se rozhodla :-) I když už jsem po měření jizvy měla vaginální porod schválený, stále visel ve vzduchu otazník. Pokud by se miminko nerozhodlo na svět přijít do termínu, plánovalo by se už datum císařského řezu.

V den porodu (11 dní před termínem) mi začala odcházet hlenová zátka. Nebyla jsem si jistá, jestli to není plodová voda a neměla bych se nechat zkontrolovat. Domluvily jsme se spolu, že ještě chvíli počkáme. V porodnici by totiž hrozilo, že si mě tam nechají a přirozený porod by mohl být ohrožen. V osm večer se objevily první lehké kontrakce, myslela jsem, že jde jen o poslíčky, ale jejich frekvence se zvyšovala. Po dvou hodinách se opakovaly co pět minut, a tak jsem ti raději zavolala.

„Nutí tě ty kontrakce prodýchávat? Zaměstnávají tě hodně?“

Odpovídám, že ne… tak to prý asi ještě k porodu nebude. Domlouváme se na vanu a spánek. Po koupeli se ale jejich intenzita zvyšuje, jdu do sprchy a začínám kontrakce prodýchávat. V půl jedné voláme s Lukášem sanitku a odjíždíme do porodnice. Cestou už musím prodýchávat opravdu hodně, ponořím se do sebe a soustředím se jen na uvolňování napětí v těle a svůj dech.

Kontrakcím se nebráním (jako jsem to dělala při prvním porodu), jdu jim naproti a vědomě je překonávám. Jako bych přeskakovala vlny v moři. Tak to popisovaly ženy ve svých porodních příbězích. A ono to funguje! Podivuju se, že vůbec nejsou tak bolestivé, jako si je pamatuju. Auto doskáče po kočičích hlavách až do porodnice.

Na příjmu mi řeknou, že jsem otevřená na osm! Následuje monitor a iks všemožných otázek, na které jsem několikrát odpovídala ve všech těch formulářích vyplněných předem. Proč mě tím teď obtěžují? Po monitoru vstávám a cítím dost velký tlak, mám pocit, že ani nedojdu na sál. Ježiš snad neporodím na chodbě?!

Lukáš hlásí, že jsi na cestě a budeš tu co nevidět. Byli jsme spolu domluveni, že u porodu nebude, ale nechci, aby mě tu zatím nechával samotnou. A tak ho uklidňuju, že je všechno v pohodě, že to bude tentokrát dobrý ;-) Vážně to tak cítím. Třikrát prodýchnu a přichází mě vyšetřit porodní asistentka:

„Tak buď píchneme vodu a začneme tlačit, nebo ještě počkáme na vaši dulu.“

Cože? Už? Volím druhou možnost, cítím se dobře, tak proč nepočkat že jo? V tom ale chrst! Voda všude a ve dveřích ty!

„Tak já že bych už šel,“ říká Lukáš a otáčí se ke dveřím.

Bereš mě za ruku a já začínám tlačit. Zase mě překvapuje, že to nebolí. V přestávkách mezi tlačením odpočívám, slyším tě šeptat:

„Už vidíme hlavičku, chceš si na ni sáhnout?”

Vážně už je tam hlavička? Na konečcích prstů mě polechtají vlásky. Je tam.

“Svlékni si košili, Míšo, ať se připravíme na bonding. Na další zatlačení tu už bude miminko s námi.“

A máš pravdu, tělíčko vyklouzne jako po másle a za chvíli se hřeje u mě na prsou. Vidím nádherný andělský obličejík a velkou pihu na pravém předloktí.

„Tak jaké to je?“ ptáš se.

„Je to krásný, ale nemohly byste mi konečně říct, jestli je to holka nebo kluk?“ ptám se já :D

„Vy to nevíte?“ diví se porodní asistentka. „Je to holčička,“ usměje se.

Odejdeš pro Lukáše, abychom si mohli užít první společné chvíle. Ještě se dohadujeme na jménu, Lukáš váhá nad Viktorkou, ale ne, musí to být Johanka. To jméno se k ní prostě hodí víc, je to opravdu “dar od Boha”. Stále čekáme na placentu, ale zřejmě kvůli jizvě po prvním porodu a možným srůstům neodchází, a tak se dohodneme na odebrání v krátké narkóze. Nijak mi to nevadí, jsme vymazlený a ještě se užijeme…

Jedu si na tom opojném hormonálním koktejlu a mám pocit, že bych mohla skály lámat! Z omylu mě ale vyvede hned první pohyb, který udělám. Už je ráno, sice mám pocit, že spát vůbec nepotřebuju a že stejně ani neusnu, jen si dojdu do sprchy a pak hned šup pro miminko, ale sotva se postavím na nohy, málem omdlím. Ok, dám si šlofíčka a pak mi přineste Johanku, protože odteď už budem pořád spolu. 

Johanka se narodila 9. července ve 2:08, hodinu po příjezdu do porodnice. Naprosto přirozeně, bez medikace, bez nástřihu, bez jakýchkoliv vnějších zásahů. Děkuju ti za psychickou podporu a sebedůvěru, které jsem i díky tobě nabyla a která mi pomohla splnit si svůj sen. Snad tento můj příběh povzbudí další budoucí maminky na jejich cestě za vysněným porodem.

Děkuju!

Míša