Těhotenství jako příležitost zpomalit a najít cestu k sobě

Pamatujete si na ten okamžik, kdy jste objevila dvě čárky na těhotenském testu? Kolik emocí, často velmi protichůdných, vás začalo postupně zaplavovat? Překvapení, radost, nadšení, možná až euforie, ale na druhé straně také obavy a strach, který se objeví s každou novou situací v našem životě. A těhotenství, obzvlášť to první, s sebou nese obrovskou životní změnu, řekla bych až transformační. 

Dva nové životy

To, že spojením vajíčka se spermií vzniká nový život, víme všichni. Ale ony tím vlastně vznikají životy dva! Nejen život dítěte, ale i ženy-matky. V ten samý okamžik nastává totiž obrovská hormonální bouře, která s sebou nese zásadní přeměnu vašeho těla i mysli. Už nikdy nic nebude jako předtím…  

Aby mělo embryo co největší šanci uchytit se v děloze, vymyslela to příroda celkem chytře a nadělila nám v prvních týdnech těhotenství nevolnosti. Jsou pro nás signálem, že máme zpomalit a odpočívat. Proč se jim říká ranní, to teda nevím,  já jimi trpěla někdy i celý den, od rána do noci, a ještě teď se mi lehce zhoupne žaludek, když si na ně vzpomenu. 

Spolu s nevolnostmi můžete začít pociťovat únavu. I to je v pořádku. Ve vašem těle se toho děje každým okamžikem strašně moc, a proto mu dopřejte možnost relaxovat. Nejděte proti únavě, nesnažte se ji obejít nebo překonat. Berte tyto projevy jako začátek nového vztahu k sobě a ke svému tělu.

Pamatuju si, jak za mnou přišla po lekci těhotenského cvičení jedna maminka drobné postavy, s kruhy pod očima, bledá a viditelně unavená. Ta, která mi na začátku lekce, kdy se ptám na zdravotní stav a pokročilost těhotenství, odpověděla, že je na konci prvního trimestru a cítí se skvěle.

“Myslíte, že by stačilo, kdybych přišla znovu až za dva týdny? Víte, mně se teď vůbec nechce cvičit. Ale můj muž říkal, že bych měla začít co nejdřív, abych byla kvůli miminku v kondici, že prý se jenom válím. Já se ale cítím pořád taková unavená…”

Co vám budu povídat: měla jsem chuť ji obejmout. Těšilo mě, že jsem si během té jediné lekce získala její důvěru a že se přišla zeptat. Ať si muž nebo kdokoliv z vašeho okolí říká, co chce! Nebo teda lepší by bylo, kdyby si to radějii nechali pro sebe ;) Vy víte nejlíp, jak se cítíte a co vaše tělo potřebuje, jen je důležité naučit se ho poslouchat. Neignorovat signály, které k vám vysílá. A netlačit pořád na tu pilu!

Mužský versus ženský princip

Žijeme ve společnosti orientované na výkon. Jsme pod neustálým tlakem toho, co MUSÍME nebo bychom MĚLI udělat. Dokonce i v takové životní fázi, kdy je to naprosto nežádoucí a nesmyslné. I my ženy jedeme na vlně tohoto mužského principu a pokud jsme už v této pasti chycené, pokračujeme v tom dál. Těhotenství přece není nemoc a když mi nic není, můžu dělat všechno jako dřív. 

Opravdu? Ano i ne. Je určitě žádoucí zůstat i v tomto období aktivní a udržovat se v kondici, ale na druhou stranu učit se vnímat tu hranici, kdy je to ještě tak akorát a kdy už je to moc. Vím, jak těžké je to pro ženy manažerky a sportovkyně, ale nejenom pro ně. Sama jsem ještě pár měsíců před otěhotněním absolvovala boxerský zápas. Chceme si dokázat, že na to pořád máme, a zároveň nás rozčiluje, že už na to nemáme. 

Všímám si toho právě u maminek-sportovkyň, které přijdou na lekci těhotenského cvičení už tak trošku otrávené, že místo podávání super sportovních výkonů se mají “učit dýchat a cvičit pánevní dno”, jak jim doporučil gynekolog. A já jim tak moc rozumím. Vidím sebe, jak jsem přišla na první lekci Pilates: byla jsem zvyklá obíhat tělocvičnu, bušit do pytle a do soupeře, klikovat a “sklapovat”, a místo toho jsem seděla v diamantu a nervózně okukovala ostatní těhulky, jak uvolňují pánevní dno, a vůbec nic neviděla! :-D

Porod nemůže být horší, než zápas se Šírerovou, říkala jsem si. Tehdy jsem málem v ringu vypustila duši, dokonce jsem byla i rozhodčním “počítaná” a trenér se několikrát ujišťoval, jestli nemá hodit ručník do ringu. Ale dala jsem to, jsem přece zvyklá bojovat! No a pak přišel porod a ten ručník bych do ringu hodila po pár minutách, kdyby to šlo.

Porod totiž není boj, není to o tom, zatnout zuby, sebrat všechnu sílu, vyburcovat svaly k tomu nejlepšímu výkonu a jít i přes bolest, porod je úplný opak! Porod je o maximálním uvolnění těla i mysli, o dechu, o trpělivosti, o důvěře ve svoje tělo i v miminko a celý ten přirozený proces, o odevzdání se. A myslet si, že to přijde samo od sebe, je naivní. Musíme se to naučit. A skvělá zpráva je, že na to máme devět měsíců. 

Dejte si načas

Je třeba dát tělu čas, aby mělo šanci se na porod připravit. Ženy zvyklé hodně sportovat mají často velmi pevnou pánev, ale i břišní svaly, stažené hýždě a pánevní dno. Potřebují své tělo uvolnit a změkčit, aby mohl porod proběhnout co nejhladčeji. Potřebují se naučit relaxovat a pustit myšlenky, dát plnou pozornost dechu a uvolnění. Proto se relaxačním a dechovým technikám hodně věnuju v živých lekcích i ve svém online kurzu. Kapitolu o relaxaci najdete i v mém eBooku zdarma 7 klíčových kroků, které vás skvěle připraví na porod a pomohou vám v šestinedělí a vyzkoušet si ji můžete v bonusové lekci, která je jeho součástí.

Ono se to lehce řekne, ale jak tedy hledat tu cestu k sobě?

Tady je sedmero tipů, které by vám mohly pomoci:

Mně se to v mém druhém těhotenství podařilo: k porodu jsem šla uvolněná a sebevědomá. I přesto, že mě doktoři připravovali spíše na další porod císařským řezem nebo přísně sledovaný vaginální porod, všechno se odehrálo naprosto přirozeně, rychle, hladce, bez jakýchkoliv zásahů (přečíst si o tom můžete zde). Vám se to může podařit taky!

Dovolte si zpomalit a najít cestu k sobě. Odměnou vám bude nové, hlubší vnímání svého těla, ve kterém se budete i mnohem lépe cítit. Naučíte se rozumět jazyku, kterým s vámi komunikuje, snáze porozumíte jeho potřebám a budete vědět, jak je naplnit. Získáte skvělého parťáka! Po porodu ho nezapomeňte poplácat po rameni, buďte na něj pyšná a rozhodně ho hned netrapte zkoušením předtěhotenských džín ;-)